Hlavní strana » Zajímá mě Irsko » Postupný úpadek gaelského Irska

Postupný úpadek gaelského Irska

Postupný úpadek galského Irska

Politická situace na ostrově se začala měnit po nástupu krále Jindřicha VIII.(1509-1547) na anglický trůn. Jindřich začal nad Irskem vládnout pomocí zástupce koruny v Dublinu a nikoli přes normanské prostředníky z řad kolonizátorů. To způsobilo politické napětí, ale mnohem větším problémem se stalo reformační hnutí. Normané a Gaelové se mu společně postavili na odpor ve jménu katolické víry.

Situace vyvrcholila za vlády královny Alžběty (1558-1603). Irsko, které mezitím téměř dokonale vstřebalo původní normanské kolonizátory, povstalo pod vedením hrabat z Tirone a Tirconnellu, Hugha O´Neilla a Hugha O´Donnella proti Anglii. Irsko mělo podporu Španělska, ale i přes to podlehlo anglickým vojskům v bitvě u Kinsale roku 1601. Oba někdejší irští vůdci odešli do Evropy. Jejich odchod je znám jako "Útěk hrabat".

Po této bitvě ovládla Anglie celé Irsko pomocí silné centrální moci sídlící v Dublinu.

Mallacht Chromail - Prokletí Cromwellovo

Strategií použitou k podmanění Irska, jejíž náskedky trvají dodnes byla kolonizace velké části province Ulster (šest z devíti jejích hrabství leží dnes v Severním Irsku) novými usedlíky, většinou skotskými presbyteriány. Jinde v Irsku se reformace neuchytila proto, že souvisela s represivní vládní politikou Británie. Nové víře se říkalo gallda (cizí). Skotčtí usedlíci zůstali díky své víře izolovaní až do dnešních dnů. Způsob kolonizace je znám pod pojmem planting (obsazování) proto, že rodilí Irové byli vyhnáni z úrodné půdy v Tyrone, Donegalu, Derry, Armaghu a Antrimu a jejich půda byla přidělena kolonistům. Gaelští Irové se vzepřeli a roku 1641 utvořili shromáždění známé pod názvem Kilkennyská konfederace. Brzy se však zapletly do britských sporů mezi korunou a parlamentem.

Irskou vzpouru krvavě potlačil Oliwer Cromwell (1653-1658) se svou parlamentní armádou a zahájil na irském ostrově rozsáhlou konfiskaci půdy. Majitelé byli vyhnáni a půda byla přidělena protestantům věrným anglické koruně. Původní majitelé byli nuceni odejít do provincie Connacht. Byla to provincie velmi chudá, ale kdo odmítl odejít, byl popraven. Odtud rčení "do pekel nebo do Connachtu" . Cromwell zosobňuje dodnes v očích irského národa směsici náboženské bigotnosti, hladu po irské půdě a krutosti, s níž jednal s místním obyvatelstvem. Zůstalo neúprosnou skutečností, že po skončení války s Cromwellem klesl počet obyvatel vinou moru, hladu a vyvražďování na pět set tisíc.

Doba Jakuba II a Viléma Oranžského

Jakoby si vláda přímo přála, aby si irští katolíci ještě silněji spojovali novou víru s útlakem, zavedla řadu trestních zákonů. v dublinském parlamentu zasedali výlučně protestanti, katolíci neměli žádné zastání.

Když na britský trůn nastoupil katolický král Jakub II (1685-1688) katoličtí Irové získali pocit naděje, který jim tak dlouho scházel a odhodlaně podporovali krále proti jeho oponentovi Vilému Oranžskému. Jakub II. měl podporu prakticky celého Irska mimo oblast Ulsteru, kde sídlila většina protestantského obyvatelstva. Třebaže podpora lidu byla veliká, irští básníci nesdíleli nadšení svých krajanů a nazvali Jakuba Séamas á Chaca (Jakub Posera), protože když byla Jakubova armáda poražena v bitvě na řece Boyne (1689), král se dal na útěk mezi prvními. Traduje se, že jedna dáma v Dublinu mu blahopřála, že vyhrál alespoň ústup.

Vítězství Viléma Oranžského (1689-1702) si obyvatelé Severního Irska připomínají na oslavách pořádaných na jeho počest 12. července.

Po Vilémově vítězství zůstali katoličtí Irové bez podpory, jakéhokoli zastání a bez vůdce. Většina irských vojenských velitelů řešila tuto situaci odchodem z ostrova.

V roce 1691 zasvitla irským katolíkům opět jiskřička naděje. Byla uzavřena Limerická smlouva, v níž Vilém sliboval katolíkům takovou míru svobody, kterou neměli už mnoho desetiletí. Na oplátku požadoval odchod zbylých vojenských vůdců z Limeriku. Ti mu vyhověli, opustili ostrov a dodnes jsou v Irsku známí jako "divoké husy". Vilém byl tak nucen dodržet podmínky smlouvy, ale dublinský parlament ji nehodlal schválit a zavedl proti katolickému obyvatelstvu ještě přísnější opatření.

Kámen, kde prý byla smlouva uzavřena dodnes stojí blízko limerického hradu a Irové s oblibou říkají, že "smlouva byla porušena, ještě než zaschl inkoust, jímž byla sepsána".

Osmnácté století

Osmnácté století bylo pro Iry dobou bezútěšnou. Irští katolíci se Westminsterskému parlamentu jevili jako hrozba politické stability. Irští básníci předpovídali, že z moře vystoupí král, který Irsko vysvobodí. Psali žalozpěvy o vymírání irské šlechty a stěžovali si na nevzdělanost těch, jimž Cromwell a jeho následovníci předali irskou půdu. Právě probíhající americká válka za nezávislost inspirovala ulsterské protestanty, aby i oni usilovali o samostatnou samosprávu.

Roku 1782 byla dublinskému parlamentu udělena samostatnost a irsko se tak fakticky stalo samostatným. s Británií ho spojoval pouze panovník. Nejvýraznější postavou parlamentu byl Henry Grattan. Díky jeho snaze byla zrušena většina protikatolických trestních zákonů, které se často uplatňovali i proti ulsterským presbiteriánům. Za tento přínos mu dublinští občané nechali postavit sochu, která dodnes stojí v Dublinu v parku College Green, nedaleko bývalé budovy parlamentu (dnes zde sídlí Bank of Ireland).

Po vzoru Francouzské revoluce byla v Irsku založena roku 1791 tajná organizace s názvem Irská jednota. Jejím vůdcem se stal protestant Theobald Wolfe Tone. Jednota se snažila o rozbití svazku s Británií, snažila se o sjednocení "katolíka, protestanta i rozkolníka". Snaha jednoty došla tak daleko, že roku 1798 došlo k povstání, na jehož konci byl Tone zatčen a vsazen do vězení, kde spáchal sebevraždu. Dodnes je tento politik a revolucionář ctěn jako jeden z irských republikánských světců a k jeho soše, která stojí v Dublinu na rohu parku Stephen´ Green naproti hotelu Shelbourne a k jeho hrobu v Bodenstownu nedaleko Dublinu putují tisíce lidí uctít jeho památku.

Po potlačení povstání si westminsterský parlament uvědomil možnou hrozbu ze strany dublinského parlamentu a pomocí úplatků a hrozeb dosáhl toho, že parlament v Dublinu si roku 1800 odhlasoval vlastní zrušení a přijal zákon o unii, který znamenal přechod Irska pod přímou vládu Londýna.

Jako reakce na toto rozhodnutí proběhlo několik vln povstání, které byly rychle potlačeny. Celý zbytek století věnovali irští nacionalističtí politici agitaci za dosažení tří hlavních cílů. a to katolické emancipace (stejná práva pro katolíky i protestanty), autonomie (Home rule), tj. ustavení parlamentu pro celé Irsko, a vlastnictví půdy lidmi, kteří na ní pracují.


Uživatelský účet

   Registrace

Zapomněli jste heslo?

Soukromá inzerce

poptávka bydlení
Hledam bydleni v Dublinu 11....

Diskusní fórum

20.09. - Springfiedcrewmas sive.net
Zdravicko. 29. zari se kona Hip Hopova party ve Voodoo Lounge Dublin.
...

19.09. - Springfiedcrewmas sive.net

Zdravim vsechny priznivce elektronicke muziky zijici v Dublinu a Ir...

05.07. - Naléhavě potřebujete peníze? M
Naléhavě potřebujete peníze? Můžeme vám pomoci!
Jste v současn...

22.06. - Zdravotnictví/ Farmacie
Dobrý den, má někdo zkušenost s prací lékárníka v Irsku? Jak se díva...

07.06. - Nabidka prace kuchare
Dobry den,
Nabizime praci kuchare/kucharky v Czechinn, temple bar, Dub...

26.05. - Seznamka / Zoznamka
Zdravím všechny pozitivní lidičky :)
19.6. Odlétám na rok do Irs...


Copyright © Martin Loužecký, 2009—  |  O stránkách Irsko Aktuálně